Článek : Sbírání pohlednic ho přivedlo k fotografování a vydávání pohledů
Autor : Jan Malý
26. 3. 2013
Jako kluk začal Petr Prášil sbírat obrázky českých hradů a zámků, které vycházely v časopise. Záhy přišel na to, že nejvíc se jich dá sehnat na pohlednicích. Sběratelství ovlivnilo i jeho studia a profesi.
"Když mi bylo asi devět let, začaly v časopise Květy vycházet na pokračování obrázky našich hradů a zámků. Moc se mi líbily, vystřihoval jsem si je a zároveň jsem se začal pídit po dalších hradech a zámcích — nejvíc se jich dalo sehnat právě na pohlednicích.Později jsem začal doma shromažďovat i pohledy z celého světa. Když se po roce 1989 otevřely hranice, začaly nové přírůstky přibývat velmi vysokým tempem a jako každý, kdo se sbírání pohlednic věnuje, jsem musel svůj zájem zúžit.
A tak jsem začal sbírat pohledy nejbližšího okolí svého bydliště — Zličína, Hostivic, Břve, Litovic. Myslím, že se mi podařilo získat téměř kompletní kolekci asi jednoho sta pohlednic. Posléze jsem se zaměřil na svůj rodný Liberec a jeho okolí. Kromě současných pohlednic mě samozřejmě zajímaly i historické pohledy.“
Koníčky v zápřahu
Petr Prášil zná Českou republiku jako málokdo. Během výprav za hezkými záběry obcí a měst pro poštovní pohlednice navštívil snad každý její kout. Je příkladem sběratele, u kterého koníček přerostl v povolání.
Po vysoké škole (obor geografie, kartografie), kterou absolvoval v roce 1996, Petr Prášil několik měsíců pracoval na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR. Ale úředničina pro něj nebylo to pravé povolání, a tak se rozhodl živit tím, co jej baví. Kromě sbírání pohlednic rád cestuje a fotografuje, takže začal pohlednice sám fotit a vydávat. Nejprve pro obce a města ve středních Čechách a později se pak jeho pracovní záběr rozšířil na celou republiku.
„Za rok najezdím kolem osmdesáti tisíc kilometrů. Obvykle fotografuji zajímavá zákoutí na různých místech bez objednávky, tak jak mi konkrétní místo právě padlo do oka. A pak nabízím obci, zda by z těch obrázků nechtěli mít pohlednici.
Hodně snímků samozřejmě fotografuji i na zakázku, ale i přesto mám počítač plný záběrů, které ještě na pohlednici nevyšly. Fotografie pořizuji na starší kompaktní digitální kameru, předtím jsem snímky pořizoval klasicky legendární českou flexaretou.
V poslední době také využívám letecké fotografie, které pořizuje můj kamarád fotoaparátem umístěným ve speciálně upraveném dálkově řízeném modelu letadla.
Elektronicky pořízený snímek velmi zjednodušuje zpracování snímků pro tisk. Mohu si je doma na počítači sám graficky upravit, případně na nich vyretušovat některé rušivé prvky (dráty elektrického vedení apod.). Všechno se tak velmi zrychluje, celý proces od pořízení snímků až po vytištění trvá obvykle kolem dvou týdnů.
Rekord mám u pohlednice městyse Litultovice na Opavsku. V úterý dopoledne jsem fotografoval, ve středu jsem odevzdal podklady do tiskárny a v pátek byla pohlednice vytištěná.“
Kouzlo zmizelého
Elektronicky pořízený snímek velmi zjednodušuje zpracování snímků pro tisk. Mohu si je doma na počítači sám graficky upravit, případně na nich vyretušovat některé rušivé prvky (dráty elektrického vedení apod.). Všechno se tak velmi zrychluje, celý proces od pořízení snímků až po vytištění trvá obvykle kolem dvou týdnů.
Některé vydané nové pohlednice konfrontují historickou podobu míst se současným stavem. „Někdy je těžké najít místo, odkud byl kdysi starý obrázek pořízen — v obci třeba zmizel kostel, na návsi či náměstí vyrostly stromy, byly postaveny nebo upraveny nové domy. Většinou však lze místo najít celkem snadno a to srovnání minulosti a současnosti je velmi zajímavé.
Několik let se pak také věnuji vydávání knížek historických pohlednic určitého regionu. Začalo to tím, že mě vyhledal sběratel Miroslav Moravec, který se zaměřil na staré pohlednice lázní Mšené a okolí. Ten mě oslovil, že by si rád splnil sen: vydat knížku sestavenou z nejlepších kousků jeho sbírky. Když potom knížka v roce 2001 vyšla, byl o ni zájem nejen mezi milovníky tohoto regionu. Na mne se pak začali obracet sběratelé historických pohlednic i z dalších regionů České republiky.
Článek : Fotograf a cestovatel bilancuje: Toho estébáka jsme demokraticky zvolili, jinak by tam nebyl
29.12.2018
CO NÁM DAL ROK 2018 Před třiceti lety mu revoluce umožnila splnit si svůj sen. Teď čilý vydavatel děl s dobovými pohlednicemi větří krizi. Scestovalý geograf a fotograf Petr Prášil letos pokřtil dvě publikace týkající se sudetského příhraničí a podotýká: „Nemůžeme se tvářit, jako by část našich dějin neexistovala. Zvěrstva nelze vymazat, ale…“ V rozhovoru pro PL prozrazuje, proč má odpor k dotacím či proč se nemáme rozčilovat nad Babišem. „Chápu, že část české společnosti je naštvaná,“ říká na druhou stranu sběratel a autor, který vysílá do světa dokumentární „poklady“, kterých je prý z jisté doby poskrovnu.
V blížícím se roce 2019 uplyne rovných třicet let od sametové revoluce. Vy jste se roku 1989 věnoval mimo jiné knize o Mělníku na starých fotografiích, které jsou z let 1970–1989: Kniha končí právě revolučními obrázky. Co na nich přesně je ?
Kniha vznikla především díky tomu, že mělnický patriot Karel Lojka pořídil v daném období tisíce různých fotografií Mělníku a má k tomu i popisy, o co se jedná. Včetně velmi podrobné datace. Tak by byla škoda tohoto „pokladu“ nevyužít, protože, ač se to může zdát divné, tak kvalitního materiálu, který dokumentuje sedmdesátá a osmdesátá léta, mnoho není.
Obrázků z listopadu 1989 je v knize šest a všechny ukazují náměstí Míru, zaplněné demonstranty. Podobně to tehdy vypadalo prakticky ve všech ostatních městech.
„V této době zde došlo… ke značným proměnám tváře města v podobě bourání starého a budování nového,“ píšete v anotaci ke knize. Vidíte něco špatného na tom, když dochází k proměnám města v podobě bourání starého a budování nového?
Revoluční rok 1989 v Mělníku. Podobných fotografií je v knize více.
To se nedá generalizovat. Záleží na tom, co se bourá a co se buduje. Někdy to může být i vysoce pozitivní změna k lepšímu.
Naplnila se očekávání lidí, jejichž činy či emoce vidíme na těch třicet let starých snímcích?
Já mohu mluvit pouze za sebe. Mně tehdy v listopadu 1989 chybělo jen několik málo týdnů do osmnáctých narozenin a v tom návalu radosti a euforie z konce vlády jedné strany jsem viděl řadu věcí růžovými brýlemi.
Úplně největší radost mi tehdy udělalo otevření hranic a možnost cestování, což byl můj velký sen a dodnes je to můj velký koníček. Jinak za těch skoro 30 let jsem již růžové brýle sundal a je jasné, že celá řada věcí mohla být lepší, než dnes ve skutečnosti je…
V roce 1989 byl zbořen například tento zámek v Debrníku v západních Čechách. Petr Prášil jej ve své publikaci označil za výstavný objekt s 210 lety historie v pohraničí. Snímek z roku 1915. (Publikováno v letos vydaném díle „Hrady, zámky a tvrze na starých pohlednicích – Západní Čechy“)
Zabýváte se historií, komunikujete s kronikáři. Nemáte pocit, že lidé příliš brzy zapomněli na nedávnou historii, když jim nevadí, že nám vládne bývalý agent StB?
Bohužel, paměť lidí bývá mnohdy krátkodobá. Když to odlehčím, tak jeden můj kamarád, ročník narození 1943, v nadsázce říká: „Nejlíp jsem se měl v době, když jsme si říkali soudruhu a soudružko a zdravili se Čest práci. To jsem byl mladý a zdravý.“ On takto jen vtipkuje, ale když se nad tím zamyslím, tak to vůbec není scestné.
Já také devadesátá léta budu vždy hodnotit jako úžasné roky, byť to asi historie jednou zhodnotí jako roky plné rozkrádání a pochybných privatizací.
Vydavatelství Baron